Když miminko po porodu váží jako půl pytlíku mouky ...

... čeká ho náročný několikaměsíční boj o život v nemocnici. Když má ale silnou modlitební podporu, jde všechno mnohem lépe...

Když jsem na začátku roku 2013 otěhotněla, věděla jsem, že bude velmi náročné děti donosit. Čekala jsem dvojčátka, stejně jako o rok dříve, tehdy jsme ale naše dvě holčičky, Anežku a Zdislavu, odevzdali Pánu v 21. týdnu těhotenství. 

V únoru 2013 jsme s manželem a s našimi dvěma miminky v bříšku a dalšími 50 lidmi z naší farnosti sv. Prokopa v Praze na Žižkově putovali do Izraele. Měla jsem strach, nikdy jsem neletěla, natož těhotná, ale pouť byla dávno zaplacená, pan doktor proti odletu nic neměl, tak jsem sebrala veškerou odvahu a do Iraele odletěla. 

V Betlémě jsme navštívili Mléčnou kapli, je to místo, kde Panna Maria při útěku z Betléma do Egypta kojila Ježíška. Už celá desetiletí sem jezdí ženy z celého světa, aby si vyprosily nový život, prosily za dostatek mléka, za donošení dítěte, jeho zdraví..... Spolu s námi poklekli v kapli i ostatní účastníci pouti, aby se modlili za životy našich dětí...

 O 2 měsíce později začaly komplikace, stejné jako v předchozím těhotenství...

Přes veškerou snahu lékařů jsem v neukončeném 24. týdnu těhotenství začala rodit, přijali mě v pražském Podolí a dělali vše pro to, aby porod ještě o několik dní, nejlépe týdnu oddálili. Naše děti - už jsme věděli, že pravděpodobně čekáme chlapečka a holčičku - ještě nebyly ve věku, kdy lékaři zachraňují ze zákona, byli jsme tedy postaveni před otázku - chcete je za každou cenu zachraňovat? Naše první myšlenky vedly k našemu knězi, řekl nám tehdy: "Modlete se a rozhodnete se správně."

Ještě téhož dne z námi přijel, přivezl mi sv. přijímání a řekl nám, že od mého přijetí do porodnice nás v modlitbě každou hodinu nese někdo z farnosti, předávají si štafetový kolík modlitby a modlí se za nás a naše děti, stejně jako tehdy v Mléčné kapli....

 O 3 dny později, v noci z 1. na 2.6. 2013 se porod rozjel a já věděla, že už to lékaři nezastaví..." Bože, chceš-li si naše děti zase vzít, vezmi si je, jsou Tvé..."

V 23:57 se narodilo první miminko a neonatolog ho hned odnesl, o 20 minut se s velkými problémy narodilo miminko druhé. Byla jsem naprosto klidná, smířená, ale prázdná, vše opět skončilo...

To jsem ale nevěděla, že naopak tímto vše teprve začíná....Začíná se dít jeden velký zázrak, který ovlivnil život tolika lidí...

Za chvíli se lékař vrátil a řekl, že to první miminko žije, váží 560 gramů, je na dýchacích přístrojích a moc se snaží žít, ptali jsme se na pohlaví - musel se jít podívat =). Za chvíli se vrátila sestřička s číslem (686) a přivázala mi ho na ruku, stejné měla Ludmila na inkubátoru - byla to holčička, kterou nám Bůh svěřil, když si ji k sobě nevzal hned, jako její sourozence...

Syn Prokop zemřel už během porodu, vážil 542 gramů a byl hodně potlučený...

Na druhý den (2.6.) - mimochodem v tento den se narodila ona slavná paterčata v té samé porodnici =) - přijel o. Miloš a Lidušku v inkubátoru pokřtil. Společně s ním a se sestřičkou, která ji měla ten den na starosti, jsme se pomodlili modlitbu Páně...byl to krásný křest....

Modlitební maraton se porodem změnil v moditební maraton za záchranu Liduščina života, postupně se do něj zapojovali další a další farníci i lidé z "vnějšku", hodinu co hodinu se lidé střídali, aby strávili čas s Bohem a prosili za Lidušky život, vstávali v noci dokonce i lidé, pro které je noční bdění velmi těžké, přerušovali přes den svou práci...Modlili se lidé, kteří ani nevěděli, co jsme zač, neznali nás osobně.....Týden co týden vznikala nová tabulka, kam se lidé zapisovali a obsazovali každou z 168 hodin celého týdne, aby nás podpořili a pomáhali v náročném období, kdy Liduška bojovala o život a prala se se všemi komplikacemi, které takto extrémní předčasné narození provází....

Za ty dlouhé 4 měsíce se Liduška naučila sama dýchat, bez přístrojů, naučila se trávit mlíčko, které nejdřív dostávala sondičkou přímo do bříška a potom zvládla i sát přímo z lahvičky a dokonce i přímo od maminky..poprala se se selháním ledvin, s velkým nadýmáním, jeden čas měla bříško velké skoro jako míč na házenou, pan doktor jí říkal, že vypadá jako břicho s ušima=). Poprala se i s těžkým startem přibírání, po porodu jí hmotnost klesla na 490 gramů a nedařilo se přibírání v prvních 2 měsících pořádně nastartovat....Když měla 2,5 měsíce, podsoupila operaci očí, aby vůbec mohla vidět....

Během pobytu v nemocnici Lidušku jednou za 14 dnů navštěvoval p. Miloš, aby jí žehnal a aby se spolu s námi u inkubátoru modlil. Jeho přítomnost a taky vědomí, že se lidé takto obětují a modlí, velmi zaujala zdravotní sestřičky i lékaře. Jedna paní doktorka sama řekla, že je ráda, že ta péče nevisí jen na nich...Sestřičky samy se často ptaly, jestli se lidé stále za Lidušku modlí....

Po 4 měsících a 3 dnech jsme si mohli Lidušku odvést domů, vážíla 2050 gramů a měřila 46 cm, bylo to v pátek 4.10.2013. V neděli 6.10. skončil velký farní modlitební maratón...

... a dne 3.11.2013 byla Liduška při slavnostní mši oficiálně uvítána ve farnosti a v církvi....

Náš příběh ovlivnil životy mnoha lidí, nejen farníků, ale i zaměstnanců ÚPMD Podolí, příbuzných...jsme Bohu vděčni, že skrze naši situaci se mohl ve světě oslavit a ukázat svou moc...Není zásluhou modlitebního maratonu, že Liduška žije, to je věc jedině Boží..maraton ale ukázal, že se lidé dokáží spojit, modlit se, podporovat.... i kdyby Liduška nakonec zemřela - "dokázala" tolik, že by se za to žádný svatý nemusel stydět =). 

Děkujeme všem z Farnosti sv. Prokopa na Žižkově a ostatním "odjinud", kteří se modlili v rámci maratónu i mimo něj, lékařům a sestřičkám z Podolí a hlavně BOHU ...