Co jsem jinde nenašla...

... nebo mě zaujalo inspirující formulací či souvislostmi. 

Co je to výchova?

Výchova znamená nezištně sloužit originalitě

a jedinečnosti druhých lidí,

nezištně sloužit velkým myšlenkám,

které Bůh vložil do každé osobnosti

a tím sloužit samotnému Bohu.

/ Josef Kentenich /

Mám moc ráda tenhle citát, vnímám v něm obrovskou úctu k tomu, koho vychovávám. Myslím, že to je něco, co se snaží v Nevýchově nazývat "partnerským přístupem" - úcta k tomu, koho vychovávám. Mohu použít jakoukoliv metodu, pokud slouží  cíli výchovy a vyjadřuje úctu a lásku k dítěti, pořád ale nejsem dítěti na roveň - mám zkušenosti a jsou oblasti, kde zákonitě vím víc a dítě učím. 

Mohu si projít poslední den: jak jsem jednala se svým dítětem? Bylo mé jednání v úctě k němu? Vyjadřovalo moji lásku? (Láska k dítěti se neprojevuje jen tím, že dítěti vyhovím, ale také tím, že ho učím čekat, například....)

Cíl výchovy - proč vychovávám? Cílem výchovné metody není jen způsob jak docílit poklidného průběhu dne, rozhovorů, konfliktů v každodenním životě, takto na mě působí mnohé knihy o výchově a různé metody. Vnímám její vyšší cíl - služba životu, pomoc dítěti vyrůst ve svobodného člověka, pomoci mu najít Boha a Jeho plán s ním. O tomhle jsem (bez vědomí, že o tom psal i P. Kentenich;)) psala v jednom článku v rámci ŽMM:

Vychovávat, doprovázet, spolupracovat

V rámci výchovy vnímám i možnost vlastního růstu, sebevýchovu a možnost zdokonalování se v Lásce tady na zemi, přiblížení se té Lásce, která nás čeká v nebi. P. Kentenich mluví o vychovaném vychovateli. 

A do třetice: existují výchovné metody, praxí ozkoušené postupy, opatření, která ale není radno přeceňovat jako vždy platící a bezchybné, neexistují bezchybné metody. 

S čím jsem se (logicky, protože málokterý systém je z ryze věřícího prostředí) nesetkala, je počítání s dědičným hříchem. Dítě se sice rodí určitým způsobem nevinné a věci do něj zaséváme až my (existuje spousta teorií...), ale dědičný hřích-sklon ke zlému - figuruje v životě každého zcela bezpečně. Proto neexistuje žádný zcela fungující model výchovy, který by mohl fungovat bezchybně. 

A co mě na výchově P. Kentenicha oslovuje skoro nejvíc, je spolupráce s Bohem, víra a důvěra v Boha, že On zmůže to, co my nedokážeme. Že má v merku život každého a každého chce dovést k sobě do nebe, v životech svých dětí aktivně působí. 

A na závěr: chci-li sloužit životu, musím život znát, tedy se o něm učit a ho pozorovat - v sobě, ve svých svěřencích, ... 

Věc, kterou jsem se naučila a moc ji oceňuji - když se mi něco nelíbí, co dělám já nebo dítě, neaplikuji okamžitě nějaké radikální a rychlé změny, ale danou věci pozoruji a zkoumám - proč tak jednám?, kde se to vzalo?, v jakých situacích?, co se děje v mém nitru?, když dítě nějak jedná, ozývá se něco v mé minulosti?, vadí mi opravdu chování dítěte, nebo mě moje nelibost upozorňuje na něco skrytého u mě uvnitř? Zvu Ducha svatého, aby osvětlil ty situace...

Tak přijď, Duchu svatý...